Nejčastější nepravdy o NP Šumava

 

Je pravda, že od našich předků se máme co učit jak se má hospodařit v Šumavských lesích, jak povídají někteří oponenti Národního parku?

 

Vzal jsem si knihu ŠUMAVA /příroda, historie, život/ a na straně 567 jsem si začal číst část LESNICTVÍ NA ŠUMAVĚ. Napíši to jenom stručně, protože bude lepší, když si to každý přečte celé sám.

Začneme 13. stoletím, kdy začala systematická likvidace lesů díky klášterní kolonizaci. Cisterciácký řád dostával darem lesnatá území, která kolonizoval. Zakládal na nich vesnice, pole louky a pastviny.

Potom přišlo sklářství, které vznikalo zejména v 16. století. Spotřeba dřeva byla obrovská. K výrobě 1litru tekutého skla bylo třeba 1m3 dřeva.

První hospodářská opatření k ochraně lesů se objevila v 16. století. Zákaz pastvy dobytka v lesích pod pokutou. Tento zákaz se opakoval až do začátku 20. století a až do konce 17. století byl jediným znakem péče o lesy.

Až do 18. století se z lesů na Šumavě stále jen těžilo. Od 17. století se chovaly v lesích vysoké stavy zvěře, která spásala přirozené zmlazení dřevin. Bylo jen otázkou času, kdy bude přírodní bohatství dřeva vyčerpáno. To se stalo v 1. polovině 18. století. Tehdy nastala hluboká dřevní krize, která ohrožovala chod celého hospodářství v zemi. Chybělo dřevo stavební, truhlářské i kolářské, ale taky pouhé palivo. Císař Josef ll dokonce zakázal pohřbívání v rakvích.

Od roku 1756 se začalo s velkoplošným oséváním mýtin a různých jiných ploch.

A tak došlo na Prášilské dřevní bohatství, kde představa o nevyčerpatelnosti zásob dřeva vznikla z velikého komplexu. Tak se postavil Vchynicko-tetovský kanál.

Po výstavbě plavebního kanálu následovala na celém panství vysoká těžba dřeva, se kterou se předem počítalo a od níž se očekávalo uhrazení nákladů. Na mnoha místech tím byla narušena stabilita lesních porostů, což se projevilo při větrných kalamitách už v letech 1833, 1834, a konečně obrovskou větrnou kalamitou ze dne 28. října 1870, která úplně změnila celý ráz Povydří a jejíž následky se musely napravovat ještě po řadu let.

Osudem šumavských lesů, ale i celého českého lesnictví, se stal smrk, dřevina nejhojnější a nejoblíbenější, s mnoha dobrými, ale i špatnými vlastnostmi.

Proto se od 19. století zakládaly smrkové monokultury. Bylo to v dobré víře a naděje, že o 80-100 let později nemusí přijít hniloba, ani vichřice s polomy a vývraty, ani kůrovec, a že to možná všechno dobře dopadne. Jedno však bylo jisté – ti, kdo smrkové monokultury zakládali, se už nebudou muset starat o následky, které nastanou obvykle až v příštím století.

Zkušenosti z 19. a z 20. století ukázaly, že osud smrkových monokultur nebývá dobrý, nýbrž špatný. Když Šumavu necháme přírodním procesům, nebude nikdy původní, ale o to nejde, bude svá a o to jde.

A tak to pokračuje stále dál a přemýšlím jaké poučení si z toho mám vzít. Pro mne je to jednouché, protože historie mi říká, že od předků se není co učit a tak musíme začít u sebe.

Autor: František Hail

NP Šumava a lýkožrout smrkový

Profesor genetiky na univerzitě v Davisu v Kalifornii Theodosius Dobzhansky říkal: „Nic nedává v biologii smysl, dokud se to nepostaví do světla evoluce“. Evoluce smrku ztepilého (Picea abies) probíhala v geografické oblasti severského jehličnatého lesa, kde je půda po většinu roku zamrzlá a v letním období roztává jen tenká povrchová vrstva půdy. Aby mohl co nejlépe využít krátkou vegetační dobu, vytvořil si smrk během několika desítek milionů let trvajícího vývoje povrchový kořenový systém, hluboký jen několik decimetrů (3 – 5 dm), který nedosahuje na vodu v hlubších vrstvách půdy a to ani v oblastech mimo svůj původní areál rozšíření, kde by kořeny mohly teoreticky sahat poněkud hlouběji. Smrk má vysoké nároky na půdní vlhkost, která musí být víceméně rovnoměrná během celé vegetační doby. Snáší však i nadměrnou vlhkost a dokonce i stojatou vodu, např. na rašeliništích. Uměle založená smrková monokultura rychle odčerpá zásobu dostupné vody a neobnoví-li se včas zdroj, což je možné pouze z dešťových a sněhových srážek, případně z mlhy či rosy, stromy zvolna uvadají. V suchých letech na vysychavých půdách proto smrk často usychá.

Roku 1865 skončila tzv. „malá doba ledová“ a začalo období sucha. O pět let později postihla Šumavu velká větrná kalamita, při níž padlo 2 290 000 m3 dřeva. Obrovské holiny, jejichž celková výměra byla 3 800 ha, byly potom zalesňovány většinou síjí osivem z místních zdrojů, avšak bez ohledu na to, z jaké nadmořské výšky pocházelo. Tehdy se ještě nevědělo nic o lesních vegetačních stupních, natož pak o jejich významu pro lesní hospodářství. Když bylo domácí osivo spotřebováno, nakupovalo se semeno smrku i z jiných, mnohdy Šumavě vzdálených lokalit. Vznikly tak nekvalitní smrkové monokultury, ze stromů pocházejících původem z jiného území nebo z jiné nadmořské výšky. Po následujících větrných či sněhových kalamitách, byly porosty opět obnovovány nevhodným způsobem, čímž se rozšiřovaly monokultury nepodobné přírodním lesům, ekologicky nestabilní a proto náchylné k dalším kalamitám. Tomu později ještě pomohlo tzv. smrkové hospodářství, které jenom pro chabý ekonomický zisk zakládalo takovéto porosty i na vyloženě nevhodných stanovištích. Stačí nahlédnout do „Mapy potenciální přirozené vegetace České republiky“ (NEUHÄUSLOVÁ a kolektiv, Academia Praha 2001), aby nám bylo naprosto jasné, kde a na jak velkých plochách byly lokality s původním výskytem smrku.

Během uplynulých posledních dvou miliónů let byla koncentrace CO2 v atmosféře Země poměrně stabilní. Pohybovala se v mezích 180 ppm až 280 ppm (ppm = počet částic plynu v 1 000 000 částic vzduchu). Od poloviny XIX. století se koncentrace CO2 zvyšuje a nyní je přibližně 390 ppm. Zvýšením koncentrace CO2 dochází ke zvýšení tvorby živé (organické) hmoty zelenými rostlinami, čemuž se říká primární produkce biomasy. Ta je závislá na fotosyntéze, která za pomoci slunečního záření zpracovává především oxid uhličitý a vodu. Čím víc je rostlinami fixováno uhlíku, tím víc vody rostliny spotřebují. To je další z možných příčin usychání smrků. Se stoupajícím množstvím CO2, jako skleníkového plynu, je spojeno i globální oteplování. Problém není v oteplování samotném, ale v rychlosti jakou postupuje. Smrk dobře snáší i třeskuté mrazy, ale vyšší teploty mu vadí, zejména pak ve spojení s nízkou vzdušnou vlhkostí. Nedokáže se tak rychle abaptovat*) (nezaměňovat s adaptací!) ke změnám klimatu (to ostatně platí pro všechny dlouhověké rostliny, kterými stromy bezesporu jsou). I tato okolnost může být příčinou odumírání smrku, zejména v nižších nadmořských výškách, kde jsou srážky nižší a kde je i nízká vzdušná vlhkost. Literatura z poloviny minulého století uvádí optimum pro populaci šumavského smrku 600 až 1000 m n. m. Pokud se ale průměrná teplota zvýší o jediný stupeň Celsia a budeme-li počítat, že se stoupající nadmořskou výškou na každých 100 m klesne teplota o půl stupně, bude výsledná hodnota 200 m. Z toho vyplývá, že se optimum posune na 800 až 1200 m n. m.

Smrk se s lýkožroutem smrkovým (Ips typographus) vyvíjel asi 40 mil. let, kdy na sebe vzájemně působili. Lýkožrout se stal druhotným škůdcem na smrku (nikoliv parazitem, protože parazit svého hostitele nezabíjí, nebo alespoň ne hned), to znamená, že napadá smrky už něčím oslabené, co způsobuje jejich vadnutí. A to je v drtivé většině případů přímý nedostatek vody, nebo přerušení přísunu vody do jehlic způsobené například potrháním kořenového systému při vichřicích. Pokud poklesne tlak vody v buňkách, strom začne uvadat, při čemž vylučuje specifickou vůni, která kůrovci prozradí, že strom odumírá a je tedy pro něj atraktivní. Zdravý strom tyto vůně nevydává, a proto ho kůrovec nenapadne. V případě, že kůrovec přeci jen, a snad jedině omylem, na zdravý strom nalétne, je při pokusu o vyhlodání snubní komůrky zalit pryskyřicí. Strom dostatečně zásobovaný vodou dokáže vyprodukovat i dostatečné množství pryskyřice, aby se ubránil takovýmto výjimečným náletům brouků. Kůrovec se tedy nemůže přeměnit na primárního škůdce a v podstatě ani „škůdcem“ není. Žádný živý organizmus (snad kromě člověka) na celé planetě Zemi, není škodlivý ani užitečný, každý jen plní svou funkci v tom ekosystému, který je pro něj životním prostředím. Pokud svou funkci plnit přestane, je ze společenstva odstraněn. Pro lesníka je ale kůrovec druhem diagnostickým, upozorňujícím na to, že v lese není něco v pořádku.

Bojovat proti kůrovci, zejména pomocí insekticidů, je totální nesmysl. Kůrovec má asi 50 potenciálních nepřátel či chorob. Chemickou cestou se tedy zahubí nejen kůrovec, ale i jeho predátoři z říše hmyzu. Přiotrávený hmyz pozřou ptáci nebo někteří hmyzožraví savci a tak může potravní řetězec pokračovat až k masožravcům – šelmám, dravcům a sovám. S úbytkem hmyzu ubude i řada rostlin, které jsou závislé na opylení či rozšiřování semen hmyzem. Otráví se voda v potocích a v ní žijící živočichové. Lidé už asi zapomněli na tragické následky používání DDT. Zásah proti kůrovci tedy poškodí celý lesní ekosystém, čímž dojde k jeho oslabení, jež ovšem vede ke zvýšení náchylnosti k ještě většímu napadení. Z fyziky známe Newtonův zákon akce a reakce – každá akce vyvolá stejně velkou reakci. V přírodních dějích však může být reakce i několikanásobně větší, už jen proto, že neznáme všechny souvislosti a nedovedeme všechny následky domyslet až do konce. Člověk tak svou hlubokou neznalostí napáchá nedozírné škody. Nemá význam proti kůrovci likvidačně zasahovat, ale zakládat a udržovat lesy přírodě blízké, s co nejbohatší rozmanitostí druhovou, věkovou i genetickou. To znamená věnovat se prevenci a nechtít napravovat chyby našich předků a prapředků chybami ještě většími, chybami vedoucími k devastaci přírody. Člověk by se měl z těchto chyb poučit a vyvarovat se jich, nikoliv je opakovat. Nezbytnou nutností je však studovat, pozorovat, zkoumat a odhalovat přírodní zákony, zjišťovat, jak to v tak složitém ekosystému, jako je les, funguje. To je jedním z důvodů, proč se národní parky a rezervace zakládají, tam se chodí pro vědomosti, nikoliv pro hospodářské zisky. Příroda nepotřebuje pomoc člověka. Ta se bez něj obešla 360 mil. let a poradí si bez jeho neodborné „pomoci“ i nadále. Když už pomáhat, tak jedině napodobováním přírody samé, bez všelijakého fantazírování. Když budeme vědět jak, můžeme se pokusit vypěstovat les podobný původnímu, což ale zatím ještě nikdy nikdo neudělal. Stupidní by ovšem bylo zničit nesmyslnými rozhodnutími, podloženými jenom krátkozrakou ekonomií, takovou jedinečnou studijní příležitost, tak obrovskou příležitost k hlubšímu poznání zákonů přírody.
Bylo by naivní domnívat se, že lze kůrovce zastavit. Nelze!!! Byl by to boj s větrnými mlýny. Znovu opakuji, že kůrovec není primárním škůdcem, ale pouze sekundárním. Jako primární škůdce by napadal všechny smrky bez rozdílu a nevybíral si jen některé, i když v kalamitním rozsahu. Nesčíslněkrát jsem v lese našel ojedinělý suchý smrk nebo skupinku smrkových souší. Že se zde vyvinula jedna nebo dvě generace lýkožrouta, bylo zřejmé z požerků na opadané kůře. Určitě na takových místech došlo i k lokálnímu přemnožení těchto brouků. Okolo kůrovcových ohnisek ale rostly zdravé nenapadené smrky. Proč? Kdyby kůrovec byl primárním škůdcem a napadal i zdravé stromy, nebyl by už dávno na světě ani jediný smrk, ale také ani jediný kůrovec. Tak se ale příroda nechová, přírodě jde především o přežití. Podobnou zkušenost jsme už poznali na Šumavě v době, kdy tam byl ředitelem NP Ing. Ivan Žlábek. Ten také bojoval s kůrovcem tak, že kácel napadené stromy. Nad kůrovcem však nezvítězil. Naopak, způsobil daleko větší škody, s jejichž nápravou se budeme ještě dlouho potýkat. Tam totiž odkácením souší bylo do dříve zapojených a později soušemi zastíněných porostů, vpuštěno sluneční záření. Smrk je polostinnou dřevinou a u náhle osluněných stromů, na nově vzniklých okrajích porostů, došlo k přehřívání kmenů, vedoucí až ke korní spále, a ty pak následně trpěly nedostatkem vody. Také se víc zahříval povrch nezastíněné půdy, čímž docházelo k dalším ztrátám vody výparem, k dalšímu ochuzování lesa o nezbytnou vodu. Smrky začaly vadnout a usychat. Tím se kůrovci opět prostřel stůl. Tuto situaci se pokouším znázornit na připojeném grafu, kde osa x představuje čas a osa y početnost lýkožrouta. Lýkožrout smrkový se za normálních okolností udržuje v utajeném (latentním) stavu, kterému se také někdy říká „železná zásoba“, kdy jeho přítomnost v lese vůbec není patrná. Pomyslnou hranici utajeného stavu představuje čerchovaná čára. Pokud vznikne polomová kalamita, je to pro lýkožrouta příležitost a jeho početní stavy rychle vzrůstají (gradace) až do té doby, pokud má co žrát, nebo lépe řečeno, kde se vyvíjet (kulminace). Jakmile v lese zůstanou už jen stromy pro kůrovce neatraktivní, tedy suché nebo naprosto zdravé, dojde k prudkému poklesu početnosti (retrogradace) a to dokonce až pod hranici utajeného stavu. Později se utajený stav opět vyrovná a tak setrvává až do další kalamity. Pokud ale dojde k výše popsanému odkacování, ať už stromů napadených nebo suchých, probíhá další vývoj kůrovce od bodu kulminace po tečkované vlnovce, nikoliv po plné čáře, jak se děje v přírodních procesech bez zásahů. Stromy napadené kůrovcem jsou stromy odumírající, které by dříve nebo později stejně uhynuly. Kůrovec tak vlastně jen plní svoje poslání, provádí selekci, urychluje zánik nefungujícího lesa a uvolňuje místo nové generaci stromů, které jako potomci stromů přeživších budou místním podmínkám lépe přizpůsobeny. Nový les, který nikdy není stejný jako ten předchozí, se může přes různá vývojová stádia dostat až ke stádiu vrcholnému – klimaxu.

Stromy, i ty suché, musí zůstat bezpodmínečně stát!!! Nejen v I. ale i v II. zónách NP. I v takovém stavu dokážou alespoň částečně utlumit nepříznivé klimatické vlivy, udržují porostní mikroklima, ochrání půdu proti erozi a pohyblivým stínem, který vytváří, napomáhají ke zdárné přirozené (případně i umělé) obnově lesa. Pokácené souše, přestože mají být ponechány na místě, takovou službu nevykonají a pro les je to téměř totéž, jako seč holá. Po holoseči se produkční schopnost půdy výrazně sníží a trvá to 1 500 až 1 700 let, než se půda a v ní žijící mikroskopické organizmy, dostane do takového stavu, v jakém byla před holosečí. Pasečný způsob hospodaření by měl být proto zákonem přísně zakázán naprosto všude a nejen v národních parcích a rezervacích. Odkacování pruhů podél cest, průseků pro lanovky a sjezdovky, způsobí nenahraditelné škody. Takový průsek funguje jako komín, čímž se urychluje odpařování vody, tedy další snižování vodních zásob. A sjezdovky či lanovky se do NP naprosto nehodí!

Ve smrkových porostech roste jen málo druhů bylin, protože stín smrkového lesa se podobá stínu budov či skal. Je to snad i proto, aby měl méně konkurentů, s nimiž by se musel o vodu dělit. Na osluněných kalamitních plochách a na paloucích stačil jejich nárost spásat v nadpočetných stavech jelen evropský (Cervus elaphus). Potravní nabídka se pro tetřevy hlušce (Tetrao urogallus) značně zúžila a možná by došlo k úplnému vyhynutí tohoto, dnes kriticky ohroženého druhu. To, že se na Šumavě v poslední době početní stavy tetřeva mírně zvyšují, je v podstatě zásluhou kůrovce. Ten urychluje rozpad života neschopných smrkových monokultur. Pod soušemi se začíná rozvíjet bylinné patro, to je samozřejmě osidlováno hmyzem a hmyz je ve všech vývojových stádiích velice důležitou složkou potravy pro tetřeví kuřata. Bez dostatku živočišné potravy by nepřežila.

Vinu za hynutí lesů na Šumavě nelze tedy svalovat na kůrovce. Jednou z hlavních příčin je sucho. Druhou, neméně závažnou skutečností, je monokulturní a holosečné hospodaření. Vyléčit nemocné lesy je možné jen hlubokou pokorou, láskou a úctou k životu, trpělivostí a porozuměním. V žádném případě však ne brutálními zásahy, podloženými jen hlubokou neznalostí a ignorováním přírodních zákonů.

*) Abaptace – organizmy jsou abaptovány prostředím předchozích generací. To znamená, že se nemohou přizpůsobovat podmínkám, které ještě nenastaly. Na rozdíl od adaptace, která vychází z předvídavosti nebo dokonce z plánovitosti. Pro názornost uvedu příklad. Večer budete sledovat předpověď počasí a dozvíte se, že se má zítra citelně ochladit. Připravíte si tedy svetr, který si ráno před odchodem z domu oblečete. To je příklad adaptace – to bylo z předvídavosti naplánované. Jiná situace bude, když nebudete předpověď počasí znát. Ráno odejdete z domova a teprve venku zjistíte, že se ochladilo a že je vám zima. Vrátíte se proto pro svetr. To je abaptace. Žádné organizmy nejsou a ani nemohou být navrhovány dopředu pro budoucnost.

Graf srovnávající normální průběh vývoje lýkožrouta smrkového (plná čára) oproti vývoji, kdy je snaha o jeho potlačení (čára tečkovaná). Pomyslnou hranici utajeného stavu znázorňuje čerchovaná čára.

Autor: Michael Mattas